Kancléřka Merkelová se nepřípustným vměšováním do našich vnitřních záležitostí zasloužila o výrazně proněmeckou orientaci české zahraniční politiky

Motto:

Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, Norimberk, květen 2012: „Jsme šťastni, že také na spolkové úrovni se něco pohnulo. A také za to děkuji Tobě, Horste, Tvé houževnatosti, o které se v Německu začíná mluvit. S vytrvalostí také naléháš na to, aby Spolek (SRN, pozn. red.) své povinnosti vůči nám, sudetským Němcům, plnil. Tobě můžeme děkovat, že zřízení Sudetoněmeckého muzea v Mnichově je v koaliční smlouvě. Nyní musí po slovech následovat skutky, milá spolková vládo! Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“

V klaunovské době platila moudrá a hlavně racionálnízásada, že partnerem vlády ČR je jen německá spolková vláda, nikoliv tedy ministři zemských vlád. Země SRN se však těšily jen fragmentární svrchovanosti. Neměly a nemají dosud ani ministerstvo obrany, ani zahraničních věcí. Postupem další doby však došlo k rozvolňování tohoto principu. Samozřejmě k naší újmě.

Naše přednečasovské vlády k Německu inklinovaly, ale označit je výslovně za proněmecké by bylo značně přehnané. Kolem ČR se časem však začaly stahovat mraky. Do funkce předsedy bavorské vlády nastoupil Horst Seehofer. Ten na rozdíl od svých předchůdců začal provádět aktivní politiku vůči republice. Jako patron tzv. sudetských Němců je při jednáních s našimi politiky vozil sebou. Stali se nedílnou součástí jeho premiérské suity. Jednou jich přivezl do Prahy snad celý autobus. Šťastnou náhodou pro landsmany, velkým neštěstím pro nás, bylo, že v Černínu úřadoval pan Karel Schwarzenberg. O něm již tehdy bylo známo, nikoliv však v ČR, ale v blízkém zahraničí, tedy v Německu, že se necítí být Čechem, že je Böhme. Za bémáky se považovali také mnozí „sudeťáci“. Schwarzenberg je v ministerském paláci hostil, umožnil jim kontakty s jejich českými sympatizanty i s představiteli německé menšiny v v republice a věci se rozjely s kopečku.

Horst Seehofer dovedně využil příznivou situaci a začal opakovaně vyvíjet značný tlak, aby česká vláda zahájila přímá jednání s představiteli sudetoněmeckého landsmanšaftu. To byl dlouholetý sen landsmanů všech odstínu, kteří začali tehdy tušit, že pro naplnění jejich představ vzniká příznivá situace. Premiér Seehofer tlačil opakovaně na Petra Nečase, tehdejšího předsedu vlády ČR, aby se ubíral žádoucím směrem. Sám Nečas byl v těžké situaci. Jeho vztah k paní Janě Nagyové, vrchní ředitelce Úřadu předsedy vlády, se stával téměř veřejným tajemstvím. Když sám premiér uváděl, jak moc jeho vláda šetří, provalila se informace, že jeho vrchní ředitelka od něj dostává statisícové odměny. A tak se mu vše pod rukou začalo drolit, přestože někdy v té době ještě přesvědčoval svou manželku, že mezi ním a jí nikdo nestojí. Ani ta mu již nevěřila. Pochybnosti o Nečasovi rostly. I v jeho straně, ODS, začal mít problémy. Seehofer však jej přesto sám nezlomil.

Do rozehrané partie vstoupila však mimořádně politicky silná osobnost. V květnu 2012 však přijela na státní návštěvu do Prahy kancléřka A. Merkelová. Zdržela se v Praze pouze několik hodin, ale přesto si našla čas, aby premiéra Nečase upozornila, že landsmani čekají na přímá jednání s českou vládou.

Tuto intervenci již premiér nevyrovnal. Začal chystat velkou státní delegaci, která měla odjet do Bavorska. Snad bychom neměli zapomenout, že nějakou dobu byl šéfem poradců předsedy vlády nám dobře známý Petr Fiala. Ano ten, který byl dříve nekorunovaným králem demobloku, je v současnosti, pro nás zcela nežádoucí, vůdčí osobností vítězných koalic

V únoru 2013 přednesl svůj projev P. Nečas před bavorským zemským sněmem. Přítomné landsmany oslovil: "vážení krajané a bývalí spoluobčané". Dočkal se od nich za určité části svého projevu aplausu ve stoje. Je pravdou, že z vážených krajanů se stali milí krajané až v projevu pana D. Hermana a P. Bělobrádka.

Ale zpět k tomu hlavnímu. O intervenci kancléřky A. Merkelové ve prospěch landsmanů jsme se dozvěděli nikoliv z českého tisku, ten diskrétně v těchto záležitostech mlčel a mlčí dodnes, ale přímo z projevu B. Posselta, který pronesl na sjezdu SL v květnu 2013.

Předcházející intervence H. Seehofera a následné "žádosti" kancléřky Merkelové můžeme označit za nežádoucí vměšování do našich vnitřních záležitostí. Tímto svým postupem oba jmenovaní porušili tento princip mezinárodního práva a to se nám hrubě nelíbí.

Od projevu P. Nečase v Mnichově v r. 2013 vedla již přímá cesta k přímým rozhovorům mezi členy vládní delegace, vedené B. Sobotkou, a představiteli landsmanšaftu v r. 2016. O těchto skutečnostech budeme postupně informovat.

Proněmecká orientace české politiky, jíž pod nepřípustným a odsouzeníhodným tlakem bavorského premiéra H. Seehofera a kancléřky A. Merklové nastoupil P. Nečas a jeho vláda, byla dovršena a upevněna sobotkovskou vládou. Jejím krédem se stal tzv. strategický dialog mezi ČR a SRN, který byl oboustranně chápán jako nová platforma česko–německých vztahů. Po této sobotkovsko–bělobrádkovské cestě jsme se dostali téměř až k německé boudě. Velkým štěstím pro republiku byl nástup vlády premiéra A. Babiše. Odpor k otevřené proněmecké politice v ČR zesílil.

Je potěšitelné, že pan premiér A. Babiš nás počátkem r. 2018 ujistil, že jeho vláda s landsmany jednat nebude. Tento slib víceméně plnil až do roku 2019, kdy náš velvyslanec ve SRN vystoupil na řezenském sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu s projevem, který nikdy neměl odeznít. Pan Tomáš Podivínský v „dialogu“ se sudety pokračoval.

Proč vůbec ke zmíněným jednáním vůbec nemělo dojít? Sudetoněmecký landsmanšaft není subjektem mezinárodního práva. Především proto není partnerem pro naši vládu. Je samozřejmě i delší řada dalších důvodů. V Německu je pro vládu ČR jediný partner, a to vláda SRN. Na tom bychom měli stát a v souladu s tím jednat!

Přestože jsme na výše uvedené skutečnosti, zejména na vměšování se do našich vnitřních záležitosti ze strany kancléřky A. Merkelové a bavorského premiéra H. Seehofera nejednou upozornili, na našich stránkách články o tom vyvěsili, média, dokonce ani ta „vlastenecká“, naše texty nepřevzala, naši politici o tomto nepřípustném vměšování do našich vnitřních záležitostí drželi bobříka mlčení. Nezmohli se ani na slovo protestu proto tomuto jednání. Naopak! Sobotkovci a bělobrádkovci vyhlásili partu kolem B. Posselta za naše spojence, které v žádném případě nemůžeme považovat za pohrobky nacistů. V Bavořích návštěvy českých politiků, kteří si oblíbili bavorské vdolečky, se stávali obyčejnou všedností. Pan P. Bělobrádek, nevíme proč, snad z vnitřního vnuknutí a vzhledem k blízkým vztahům k landsmanům, se prohlásil za sudetského Čecha a aby si udělal „oko“ u „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ prohlásil celou Šumavu a město Brno za součást politických sudet. To nedokázal ani A. Hitler, přestože ho jeho soukmenovci, říšští i ti brněnští hnedle na kolenou prosili. A nyní to šlo, díky panu Bělobrádkovi, tehdy místopředsedovi vlády ČR a předsedovi KDU, z jedné vody načisto.

Ale nyní opět vážně! Žádný náš politik proti uvedenému vměšování do našich vnitřních záležitostí veřejně neprotestoval. Noviny o všem mlčely. Český lid, který je podle Ústavy ČR jediným zdrojem veškeré státní moci, nevěděl, až na menší skupinu lidí, o ničem, co se odehrálo. A tak navenek, přestože vysocí němečtí ústavní činitelé se opakovaně vměšovali,a to v rozporu s mezinárodním právem, do našich vnitřních záležitostí, vládl klid a nevědomá spokojenost. Ale mějme stále na vědomí, kam tato politika vždy vedla a až kam se s ní dostaneme. Stručně řečeno: Postupně prohrajeme nejdříve svou státnost a následně přivodíme k zániku náš národ i rodný jazyk.

Nyní sklízíme plody této ubohé, nestatečné politiky. Německé politické elity ví, že nereagujeme ani na opakované hrubé protičeské útoky, které z nás dělají válečné zločince, obviňují nás ze zločinů proti lidskosti a dokonce i z genocidních zločinů, že nejsme schopni hájit zájmy republiky a našeho lidu, že se nezaštiťujeme ani mezinárodním právem a mlčíme a mlčíme. Jakákoliv naše snaha prolomit toto sebevražedné mlčení selhala. Odpovědí, kterých jsme se dočkali, byly až k pláči. Proto protestujeme opětovně my, aniž bychom čekali nějakou další podporu. Věříme však, že časem českých protestních hlasů bude přibývat. Na každou lež musíme odpovědět pravdou, pokud nechceme, aby ze lži se stala pravda a z pravdy lež! Věříme, že k tomu poznání se dopracují postupně další a další české vlastenecké subjekty.

Dr. O. Tuleškov